Základní informace o intervalovém snímání |
Intervalové snímání (anglicky time-lapse,
v češtině též označované jako časosběrné snímání)
je metodou, kdy snímající přístroj pořizuje sérii obrázků v pravidelném
intervalu po určitou stanovenou dobu.
Výsledkem
intervalového snímání je buď adresář obsahující sérii snímků určených
k prohlížení metodou slideshow, nebo samostatný videosoubor
vytvořený
z dílčích obrázků sekvence vhodným softwarem. Bez ohledu na to, zda pro
vizualizaci sekvence použijeme slideshow nebo videosoubor,
prohlížíme
si snímky podstatně vyšší rychlostí, než jakou byly původně nasnímány.
Díky tomu můžeme zrychleně pozorovat procesy, které jsou za normálních
podmínek příliš pomalé pro naše vnímání - například vývoj a rozpad
oblačnosti, východy a západy Slunce či Měsíce, hru světel polární záře,
růst rostlin nebo jejich rozkvétání, dělení buněk a vývoj
mikroorganizmů,
stavbu budov, dopravní ruch ve městech a mnoho dalších. Za intervalové
snímání
lze považovat i animace snímků oblačnosti pořízených
z geostacionárních
družic nebo meteorologických radarů - ty však představují zcela odlišné
technologie než s jakými se při intervalovém snímání běžně
setkáváme,
proto se jimi zde nebudeme zabývat. Zatímco někdo se intervalovým
snímáním
zabývá pro odborné nebo popularizační účely, jiní se mu věnují čistě
pro zábavu nebo pro potěšení ze zajímavých záběrů.
Já se k "timelapsování" prvně dostal v roce 2003, pravidelněji se mu začal věnovat od roku 2005, v současnosti je mým hlavním koníčkem. Níže uvedené texty původně vznikaly v období mezi roky 2005 až 2008, kdy timelapsvání nebylo až tak rozšířenou aktivitou jako dnes (2020), nicméně řada obecných doporučení má trvalou platnost - proto je níže ponechávám. V současnosti již na internetu nalezneme spoustu nádherných až uměleckých timelapsových videí, doprovázených krásnou hudbou, často pořízených i pokročilejší technikou než používám já. Většina mých timelapsových sérií je bez doprovodné hudby, je zaměřena na nějaký konkrétní meteorologický nebo atmosferický jev, jeho delší vývoj, kde to jde se pokouším o kombinaci pozemních záběrů se snímky z meteorologických družic, případně radarů. Budu rád, když mé timelapsy budou využívány např. při výuce přírodopisu či fyziky na základních školách, až po výuku meteorologie na vysokých školách nebo na meteorologických školeních pilotů, nebo prostě propouhou potěchu kohokoliv nad krásami procesů probíhajících na obloze.
Intervalové snímání je možné realizovat více způsoby, na těchto stránkách se zaměříme především na digitální fotoaparáty. Vedle intervalového snímání se setkáváme s obdobným pojmem, sekvenčním snímáním (někdy též "sériové" snímání). Základní rozdíl mezi intervalovým a sekvenčním snímáním je především v rychlosti snímání. Zatímco při sekvenčním snímání se přístroj snaží pořídit co nejvíce snímků za určitý časový interval (omezený buď velikostí vyrovnávací paměti fotoaparátu nebo velikostí paměťové karty), při intervalovém snímání přístroj pořizuje snímky v určitém pomalejším nastavitelném intervalu. Na intervalové snímání lze tedy pohlížet jako na cíleně zpomalené sekvenční snímání. Sekvenční a intervalové snímání se dále liší tím, že zatímco při sekvenčním snímání je zpravidla přístrojem uzamčena expozice i ostření, při intervalovém snímání je lze ponechat pro každý snímek funkčními. Rozdíl je i ve způsobu aktivace snímání: sekvenční snímání je aktivováno stiskem spouště, která musí být po celou dobu snímání stisknuta, jejím uvolněním je snímání ukončeno. Naproti tomu intervalové snímání je zpravidla zahájeno prvním stiskem spouště, kterou lze následně uvolnit, a série je ukončena až opětovným stisknutím spouště či jiného tlačítka přístroje (nebo dosažením limitu počtu snímků, nebo zaplněním paměťové karty).
Přestože hlavním tématem těchto stránek je intervalové snímání oblačnosti a jiných atmosférických jevů, většina níže uvedených poznámek má obecnější platnost. Intervalové snímání oblačnosti se od snímání jiných objektů liší především rychlostí vývoje, resp. změn vzhledu oblačnosti, vyžadující interval snímání v jednotkách sekund. Pro většinu typů oblačnosti postačuje interval kolem 5 sekund; pro rychle se pohybující či vyvíjející oblačnost je žádoucí zkrátit tento interval přibližně až na 1 sekundu, jindy naopak postačuje interval delší, kolem 10 sekund. Proto za klíčový parametr při volbě vhodného přístroje lze považovat možnost nastavit nejkratší interval snímání na cca 1 až 10 sekund. Vzhledem k tomu, že oblačnost, kterou bychom intervalovým snímáním rádi zachytili, zaujímá zpravidla poměrně velkou část oblohy, je dalším z preferovaných parametrů přístroje širokoúhlost objektivu. Většinou vystačíme s objektivem s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností 28 mm, vhodnější je ale 24 mm objektiv, případně širokoúhlá předsádka objektivu. Vzhledem k tomu, že vývoj a pohyb oblačnosti zpravidla doprovázejí značné změny světelných poměrů jak v rámci snímaného políčka tak v průběhu času, je vhodné nějakým způsobem "zmrazit" expozici - buď uzamčením expozice funkcí "AE lock", nebo využitím manuálního režimu expozice (režim M). Konečně, poslední klíčovou vlastností je možnost ručního zaostření objektivu na nekonečno, nebo ještě lépe přepnutí do režimu snímání, kdy přístroj sám automaticky uzamkne ostření na nekonečno. Tím se vyhneme možným problémům s ostřením na difúzní či méně kontrastní oblačnost (pro některé přístroje představující značný problém), a zároveň tím šetříme baterii či akumulátor přístroje.
Z hlediska způsobu realizace lze intervalové snímání rozdělit na dvě základní skupiny:
Ovládání přístroje (kamery)
pomocí nějakého externího zařízení. Řídícím zařízením může
být notebook, tablet nebo mobil, nebo zařízení navržené a
zkonstruované speciálně pro tyto účely - externí časovač (angl. "timer"). Zde budiž zdůrazněno, že životnost závěrek
fotoaparátů je poměrně omezena, přičemž je kratší u digitálních
zrcadlovek (dále jen DSLR) - řádově desítky tisíc záběrů. To by se sice
mohlo zdát poměrně hodně, ale pokud často snímáme sekvence dlouhé
stovky až tisíce snímků, není tento limit nijak vysoký. Z tohoto důvodu
se pro účely intervalového snímání hodí spíše menší či levnější
kompaktní nebo "systémové" přístroje než DSLR
kamery s klasickým sklápěcím "zrcátkem". Při snímání digitálními
fotoaparáty pak máme možnost ukládat snímané obrázky buď přímo do
řídícího počítače, nebo na paměťovou kartu přístroje.
Řízení intervalového snímání
přímo digitálním fotoaparátem. Tuto možnost preferuji. Vše, co
potřebujete, je samotný fotoaparát, dostatečně stabilní stativ, zásoba
baterií a dostatečná kapacita paměťových karet. Pak můžete intervalové
snímání provozovat kdekoliv - při toulkách přírodou, na horských
túrách, resp. kdekoliv kam vás osud zrovna zavane bez počítače.
Přestože na trhu je poměrně dost přístrojů vybavených vlastním
softwarem pro intervalové snímání, nejkratší nastavitelný interval je u
většiny z nich 1 minuta, případně 30 sekund; kratší interval umožňuje pouze
velmi málo přístrojů, resp. značek. Jsou to
především fotoaparáty značky Ricoh, s nejkratším nastavitelným
intervalem 5 sekund a zároveň neomezeným počtem snímků v sekvenci
(omezený pouze kapacitou paměťové karty). Z nic jsou asi nejlepší
volbou přístroje Ricoh GX100, GX200,
GR Digital II, GR Digital III a GR
Digital IV, nebo systémový GXR (s
kterýmkoliv z jeho modulů), případně některé levnější
modely této značky, Ricoh R6, R8, R10, CX1, CX2,
CX3, CX4,
CX5 a CX6
- všechny tyto přístroje podporující velkokapacitní paměťové
karty SDHC. V březnu 2012 Ricoh formou upgradu
firmwaru zkrátil nejkratší interval přístroje GXR a všech jeho modulů na 2 sekundy. Nejnovější z přístrojů
značky Ricoh, Ricoh GR, umožňuje dokonce intervalové snímání od 1 sekundy. Více o intervalovém
snímání fotoaparáty Ricoh zde
(anglicky).
Kromě Ricohů disponovaly rychlejším intervalovým snímáním i starší
přístroje Kodak série
P, např. Kodak P880. Toto byl
můj první "tajmlepsovací" fotoaparát, jímž byly pořízeny série z let
2006 a 2007. Tento přístoj měl na svou dobu vynikající širokoúhlý objektiv
(24 mm), výborné barevné podání a na tehdejší digitální přístroje skvělou
expoziční dynamiku. Jeho intervalové snímání začíná na
10 sekundách, avšak s omezením počtu snímků v sérii na 99
:-(( Tento limit v praxi znamenal, že při snímání delších
sekvencí bylo nutné spouštět intervalové snímání opakovaně každých
16,5 minuty (při nastaveném intervalu 10 sekund) - což mimo
jiné vyžaduje i dostatečně pevný stativ, resp. jeho podloží. Právě limit 99 snímků byl nakonec hlavním
důvodem, proč jsem si koncem roku 2007 pořídil pro intervalové snímání
Ricoh GX100.
S rostoucím výkonem procesorů fotografických přístrojů a rychlostí zápisu snímků na paměťové karty přibývají kamery buď s integrovaným intervalovým snímáním nebo s možností ovládání externím časovačem. Každopádně, než se rozhodnete pro nějaký přístroj, ověřte si skutečný počet snímků, jaký Vám přístroj umožní nasnímat než dojde k vybití jeho baterie.
Pro pořízení sérií intervalového snímání je principiálně možné použít i režim sekvenčního snímání, avšak vzhledem k jeho rychlosti (zpravidla jeden až dva snímky za sekundu) si jednak rychle zaplníte paměťovou kartu, jednak rychle vyčerpáte baterii či akumulátor. Některé digitální zrcadlovky umožňují zpomalení sekvenčního snímání nastavením času předsklopení zrcátka, avšak vzhledem k již zmíněné omezené životnosti závěrek DSLR přístrojů bych je raději pro intervalové snímání příliš často nepoužíval.
Dalšími vlastnostmi digitálních fotoaparátů, které je vhodné mít na paměti pokud se chystáme na intervalové snímání, jsou následující:
typ stativového závitu - pokud je z plastu, velmi rychle ho můžeme poškodit; tudíž je vhodné preferovat kovové závity;
možnost výměny baterie (akumulátoru) a paměťové karty, když je přístroj upevněný na stativu;
možnost napájení přístroje z externího zdroje energie (100/240 V, nebo 12 V) či powerbanky (zpravidla 5V);
počet snímků, které přístrojem pořídíme bez nutnosti výměny baterie (akumulátoru);
dynamika snímku, resp. senzoru přístroje - schopnost přístroje zachytit velký rozsah úrovní jasu, od tmavých po nejsvětlejší (oblaka jsou zpravidla VELMI světlá, většina přístrojů má tendenci je přeexponovat při standardním nastavení);
a konečně, maximální podporovaná velikost paměťové karty - čím větší, tím lépe.
Zatímco tyto stránky jsou zaměřené především na intervalové snímání digitálními fotoaparáty, častěji se lze v souvislosti s touto snímací technologií setkat spíše v souvislosti s využitím webových kamer. V případě, že se rozhodneme právě pro ně, je vhodné si při výběru kamery všímat především možností nastavení expozice a časování, případně vybírat podle úhlu záběru kamery (opět s preferencí širokoúhlých typů kamer). Předností klasických webových kamer oproti digitálním fotoaparátům jsou nižší pořizovací náklady a možnost častějšího snímání, jistou nevýhodou jsou poněkud horší obrazová kvalita (ve srovnání s digitálními fotoaparáty) a závislost na připojení k počítači (buď přímo nebo prostřednictvím sítě).
Nakonec, pro konverzi série snímků
do některého
ze standardních typů videosouborů budeme potřebovat i vhodný software.
Prvních asi 10 let jsem snímal do JPG formátu. V takovém případě
v prvním kroku zpravidla potřebujeme zmenšit nebo oříznout původní velký
snímek do rozměru políčka finálního videosouboru. Samozřejmě by bylo
možné snímat
rovnou do malého formátu (a ušetřit tak místo na paměťové kartě), avšak
tím bychom se vzdali např. možnosti dodatečné volby oříznutí záběru.
Pro
tento krok jsem používal Adobe
Photoshop, v současnosti je však již spousta jiných možností.
V dalším
kroku potřebujeme ze série statických snímků vytvořit jediný
videosoubor.
Opět je zde více možností, já používal RAD
Video Tools pro
vytvoření AVI
souboru, VirtualDub
pro
jeho případné úpravy, a nakonec TMPGEnc
pro jeho následnou konverzi do finálního MPEG1 formátu, MPEG
Streamclip nebo
QuickTime 7 Pro
pro konverzi do QuickTime
H.264/MOV souboru,
resp.
MediaCoder pro konverzi do
H.264/MP4 formátu.
Podrobný návod pro konverzi série snímků do videosouboru
touto cestou naleznete
zde (anglicky, z roku 2008, dále již neaktualizovaný).
V současnosti již zásadně snímám do RAW formátu, pro zpracování používám software LRTimelapse(v
kombinaci s Adobe Lightroomem), umožňujícím většinu kroků zpracování
pro vytvoření finálního videosouboru, případně s doladěním ve
Photoshopu. Pro konverzi do výsledného videa nyní již výhradně používám
VirtualDub2.